Být prostě svá! Aneb jak jsem přežila trauma z dětských outfitů 90.let.

muselinova-kosile

Jak to zase vypadáš? To nemáš nic lepšího na sebe? A co tobě je sakra do toho? Odpovídám v duchu a diplomaticky se usmívám. Abych byla upřímná, všechny tyhle hloupé připomínky mě dokáží vždy rozčílit.

Už jako malé dítě jsem vyváděla a dělala scény, když jsem si na sebe měla obléknout cokoliv, co bylo těsné, tlačilo mě, mělo to hnusnou barvu a strukturu. Dodnes se nemohu dotknout takového toho plyše. Omlouvám se za neodborný název, jako módní tvůrce bych ho měla zcela jistě znát. Ale odmítám si zjišťovat víc než je nutné, obzvlášť když mi materiál působil takové trauma. No a já z něj měla tepláky a mikiny na všechny různé způsoby a ve všech různých barevných odstínech. Jo jo, přesně tak, teplákové soupravy, hit 90. let. Při dotyku s materiálem mi vstávaly vlasy hrůzou, takže to akorát mělo za následek, že jsem v tom chodila jako ve skafandru.  

Tenhle boj byl předem prohraný, stejně jako vypasovaná sáčka a pouzdrové sukně, které mi maminka s radostí šila každý rok na ukončení ročníku a předávání vysvědčení. Jednoduše měla svůj styl a doufala, že jí budu následovat.

Aniž by to tušila, výrazně mě ovlivnila. Začala jsem studovat fundované školy v oboru, abych se pak po pár letech vrátila k základní myšlence. 

Buď prostě svá, nos, co ti je příjemné. V oděvu je plno emocí, plno cest, jak dát veřejnosti najevo svůj vlastní názor.

S láskou tvořím, s láskou pak i nosím.❤️⁠⁣⁠

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení